Ze stavaře taxikářem. Jak se to stane?
Snadno. V mém stavebním podnikání se mi celkem dařilo. Nikdy jsem neusiloval o velké státní zakázky, nikdy jsem neměl příliš velké oči a nikdy jsem nepodnikal jako právnická osoba. Bohužel. Dělal jsem vše, od drobných oprav až po stavby celých rodinných domků. Bavilo mě to. Bavilo mě to dokonce tolik, že jsem mnohdy měl větší radost z dobře odvedené práce, než z nějakého finančního prospěchu. A ten se postupem času zmenšoval až natolik, že jsem se ocitl v druhotné platební neschopnosti a jako OSVČ (ručící celým svým majetkem) během chvíle i v dokonalé dluhové pasti. Bylo pozdě na nějaké hrdinství. Se stavařinou jsem skončil. Protože mi ale ještě pořád zbývalo dodělat pár drobností, které jsem slíbil některým svým zákazníkům, potřeboval jsem si najít takovou práci, která mi bude poskytovat určitou časovou flexibilitu. A právě v okamžiku kdy jsem zvažoval čím se budu živit mi do rány přišel jeden dávný kamarád mých rodičů, ostřílený taxikář. Slovo dalo slovo, já si vyslechl pár informací, rad i varování a bylo rozhodnuto. Vypadalo to snadně. Měl jsem celkem slušné auto (Octavii combi), řízení mě vždycky bavilo a po těch letech mezi cihlami, betonem a věčnou špínou jsem se těšil, že přijdu do kontaktu s novými lidmi a tak nějak celkově na jiné myšlenky.
První krůčky
Byl jsme zvyklý vždy vše dělat naplno, takže jsem to tak chtěl aplikovat i ve své nové práci. Bylo mi jasné, že z lidí kteří mě zastaví na ulici bych nevyžil (koneckonců byl jsem trochu poučen), takže moje první kroky vedly na jeden z pražských dispečinků, který jsem již dříve využíval coby zákazník. Telefonicky jsem si domluvil schůzku a vyrazil, zatím především sbírat informace. Co mě na začátku překvapilo nejvíc bylo to, kolik věcí jsem si před samotným nástupem musel obstarat a samozřejmě i zaplatit. Naštěstí jsem měl alespoň své auto, ale i tak toho bylo více než dost: Složit na odboru dopravy svého městského úřadu zkoušky k udělení koncese na taxislužbu, zaevidovat vozidlo do evidence vozidel taxislužby tamtéž, složit na magistrátu hl. m. Prahy zkoušky z místopisu, právních předpisů a obsluhy taxametru , zakoupit si taxametr, nechat ho nainstalovat autorizovanou firmou do vozu, nechat ho ověřit na Českém metrologickém institutu, absolvovat zdravotní prohlídku pro profesionální řidiče, přepojistit auto jako vozidlo taxi (rázem se zvedla pojistka o 100%), v autoškole absolvovat školení řidičů, zaplatit předem měsíční paušální poplatek za služby dispečinku a pětitisícovou vratnou kauci, koupit si magnetické označení vozidla s reklamou dispečinku, pruhy, ceník a svítilnu a v neposlední řadě si zakoupit chytrý mobilní telefon, na kterém bude fungovat dispečinková aplikace pro přidělování zakázek. Když to shrnu, ještě jsem nevydělal ani korunu, ale už mě to stálo cca 40 tisíc. Byl jsem v poněkud nepříznivé finanční situaci, takže nezbylo než se dále zadlužit abych tyto vstupní investice vůbec pokryl a doufat, že se mi snad brzy začnou peníze vracet.
V příštím článku se dočtete, jaký propastný rozdíl byl mezi sliby dispečinku, mými plány a realitou a jak to vůbec vypadá v běžném pracovním dni pražského taxikáře.